"Pojedete-li někdy do Soběslavic, může vám připadat, že jedete na konec světa. V Příšovicích u Turnova odbočíte z pražské dálnice, projedete kolem svijanského pivovaru, potom Svijanským Újezdem, kde se konají oblíbené pivní slavnosti, a odtud vás už úzká okreska zavede přímo do vesničky Soběslavice. Hned na jejím okraji vás zaujme úplně nová, malá provozovna.“ Tak začínal roce 1994 rozhovor v Pojizerských listech o výrobně dřevěných briket s jejím zakladatelem Romanem Bartoněm.

Pojizerské listy už dávno nevychází, ale dřevěné brikety se v Soběslavicích vyrábí již 32 let. A 19. října to je už 25 let, kdy výrobu po úmrtí Romana Bartoně převzala jeho manželka Jaroslava.

* Každé výročí je prostorem pro bilancování a ohlédnutím se v čase. Jaké to čtvrtstoletí bylo?
Na začátku strašně těžké. To zná každý, kdo si prošel ztrátou svého nejbližšího. Roman zemřel tři týdny od stanovení diagnózy. Najednou jsem byla bez manžela a dva synové neměli tátu. Měli jsme výrobu briket, dvě prodejny ochranných pomůcek, pilu a 20 zaměstnanců. Z toho jen dvě byly ženy. Asi málokdo věřil, že obstojím ve výrobě, která je především doménou mužů.
Ostatně byla to hlavně zásluha manžela Romana, že jsme vůbec začali podnikat. Měl podnikání v genech. Jeho tatínek Bedřich Bartoň, ročník 1913, měl hotel v Železném Brodě. Chystal se otevřít na Slovensku továrnu na výrobu dřevěných hraček a měl již připravený potřebný kapitál. Přišel ale rok 1948 a jeho sen se zhroutil.
Když jeho syn Roman v roce 1990 spatřil na dřevařské výstavě v Rakousku dřevěnou briketu, bylo rozhodnuto. Pracoval totiž v dřevařských provozech a věděl, že při zpracování dřeva se vyprodukuje velké množství pilin. A ty se tehdy v okolí pil vyvážely do lesů a roklí. Nikdo je tehdy na nic nepotřeboval.

* To tedy bylo téměř vizionářské rozhodnutí, že?
Byla to výzva, a to Romana bavilo. Linka na sušení pilin byla teprve druhým prototypem v Čechách. Hydraulický lis na kvádrové brikety RUF byl německý. Rovnou rozjel nepřetržitý provoz s roční výrobou tři tisíce tun briket a začal učit Čechy topit dřevěnými briketami. Než jsme získali tuzemské zákazníky, držel nás nad vodou export do Německa, Rakouska a Dánska.

* Čtvrtstoletí vedete firmu sama. Jde srovnat firmu B.R.D. z roku 1992 s tou současnou?
To se nedá srovnat – myslím, že se především zásadně změnila doba. Naše brikety si už dávno našly své místo na trhu. Ale také nám vyrostla převážně zahraniční konkurence. A jako jsme my kdysi vytlačili z části trhu uhlíře, tak nás dnes vytlačují tepelná čerpadla. Brikety a dřevo však na trhu budou stále. Ať už z důvodu nezávislosti na výkyvech dodávek a cen elektřiny či plynu, ale také díky nenahraditelnému pocitu pohody a sálavého tepla. Také pohled do mihotajících se plamínků se nedá ničím nahradit.

* Takže odbyt na brikety stále máte?
Máme a jsme za něj vděční. Máme stálé zákazníky, které zásobujeme na zimu dlouhá léta. Rekordmanem bude nejspíš 91letá paní z Antonínova, kterou zásobujeme briketami již 26. zimu. Většina produkce se prodá českým zákazníkům. Kupují si brikety v Soběslavicích přímo od lisu nebo jim je vozíme domů.
Je to splněný sen, že se našimi briketami ekologicky topí převážně v regionu, kde žijeme. A že jsme jich za ty roky nalisovali tisíce tun.

* Vytvořili jste si stálou a věrnou klientelu…
Ano, mám velkou radost ze stálých obchodních vztahů s dodavateli převážně z našeho okolí. Piliny na výrobu jsme za ta léta odebírali napříč Libereckým krajem celkem z 29 pilařských provozů. Obaly nám vyrábí v Semilech, opraváře aut máme z Pěnčína a Turnova, ventily na lis z Lomnice.
Měli jsme vždy štěstí i na zaměstnance. Za 32 let jich prošlo výrobou briket celkem 36. Výrobu v současné době při jednosměnném provozu obstarávám já a dva zaměstnanci. Jeden z nich je věrný výrobě briket již 24 a druhý 20 let.

* Kdybyste měla za těch 32 let podnikání a vašich 25 let, kdy jste na to byla sama, vybrat jednu největší překážku, se kterou jste se musela potýkat, jaká by to byla?
Samozřejmě, že takových situací bylo nespočet. Naložený kamion zapadlý ve sněhu, požár uvnitř bubnové sušičky, nabouraný železniční most ve Svijanech naším nákladním autem… Rok a půl po Romanově úmrtí mně banka oznámila, že mně neobnoví 3,5 milionový úvěr. Tenkrát jsem musela hodně zabojovat, protože jsem za úvěr ručila nejen výrobní halou, ale také rodinným domem, ve kterém jsme bydleli. Dalšího půl roku jsem u banky výrobu briket obhajovala, zpracovávala ekonomické výhledy. Povedlo se banku přesvědčit a já se vracela z Ústí nad Labem s podepsanou smlouvou na úvěr, která nám zachránila střechu nad hlavou. Vidím to jako dnes, přijela jsem domů a synové seděli zaraženě u televize. Bylo 11. září 2001 a letadlo zrovna naráželo do druhé věže dvojčat.

* A co bude nyní dál? Je před vámi dalších 25 let výroby briket?
Popravdě, trochu to výročí pomohlo k zásadnímu rozhodnutí, že je čas skončit. Výroba briket běží v současné době na jednu směnu se třemi zaměstnanci. Z toho dva jsme téměř důchodci. Jako B.R.D. s. r .o. máme v plánu dokončit nadcházející topnou sezonu 2024/2025 a na jaře snad předáme linku nějakému pokračovateli.

* A vaše soukromé plány?
Těším se, že budu mít v autě a doma méně pilin. Těším se, že 10. den v měsíci bude úplně obyčejný den a ne den, kdy musím mít připravené peníze na mzdy. Těším se, že se budu na jaře radovat z rozkvétajících podléšek a fialek. Ti poslové jara pro mě 32 let znamenaly konec topné sezony. Žádné jiné velké plány nemám, ale možné je všechno…

Pojizerské listy už dávno nevychází, ale dřevěné brikety se v Soběslavicích vyrábí již 32 let. A 19. října to je už 25 let, kdy výrobu po úmrtí Romana Bartoně převzala jeho manželka Jaroslava.

* Každé výročí je prostorem pro bilancování a ohlédnutím se v čase. Jaké to čtvrtstoletí bylo?
Na začátku strašně těžké. To zná každý, kdo si prošel ztrátou svého nejbližšího. Roman zemřel tři týdny od stanovení diagnózy. Najednou jsem byla bez manžela a dva synové neměli tátu. Měli jsme výrobu briket, dvě prodejny ochranných pomůcek, pilu a 20 zaměstnanců. Z toho jen dvě byly ženy. Asi málokdo věřil, že obstojím ve výrobě, která je především doménou mužů.
Ostatně byla to hlavně zásluha manžela Romana, že jsme vůbec začali podnikat. Měl podnikání v genech. Jeho tatínek Bedřich Bartoň, ročník 1913, měl hotel v Železném Brodě. Chystal se otevřít na Slovensku továrnu na výrobu dřevěných hraček a měl již připravený potřebný kapitál. Přišel ale rok 1948 a jeho sen se zhroutil.
Když jeho syn Roman v roce 1990 spatřil na dřevařské výstavě v Rakousku dřevěnou briketu, bylo rozhodnuto. Pracoval totiž v dřevařských provozech a věděl, že při zpracování dřeva se vyprodukuje velké množství pilin. A ty se tehdy v okolí pil vyvážely do lesů a roklí. Nikdo je tehdy na nic nepotřeboval.

* To tedy bylo téměř vizionářské rozhodnutí, že?
Byla to výzva, a to Romana bavilo. Linka na sušení pilin byla teprve druhým prototypem v Čechách. Hydraulický lis na kvádrové brikety RUF byl německý. Rovnou rozjel nepřetržitý provoz s roční výrobou tři tisíce tun briket a začal učit Čechy topit dřevěnými briketami. Než jsme získali tuzemské zákazníky, držel nás nad vodou export do Německa, Rakouska a Dánska.

* Čtvrtstoletí vedete firmu sama. Jde srovnat firmu B.R.D. z roku 1992 s tou současnou?
To se nedá srovnat – myslím, že se především zásadně změnila doba. Naše brikety si už dávno našly své místo na trhu. Ale také nám vyrostla převážně zahraniční konkurence. A jako jsme my kdysi vytlačili z části trhu uhlíře, tak nás dnes vytlačují tepelná čerpadla. Brikety a dřevo však na trhu budou stále. Ať už z důvodu nezávislosti na výkyvech dodávek a cen elektřiny či plynu, ale také díky nenahraditelnému pocitu pohody a sálavého tepla. Také pohled do mihotajících se plamínků se nedá ničím nahradit.

* Takže odbyt na brikety stále máte?
Máme a jsme za něj vděční. Máme stálé zákazníky, které zásobujeme na zimu dlouhá léta. Rekordmanem bude nejspíš 91letá paní z Antonínova, kterou zásobujeme briketami již 26. zimu. Většina produkce se prodá českým zákazníkům. Kupují si brikety v Soběslavicích přímo od lisu nebo jim je vozíme domů.
Je to splněný sen, že se našimi briketami ekologicky topí převážně v regionu, kde žijeme. A že jsme jich za ty roky nalisovali tisíce tun.

* Vytvořili jste si stálou a věrnou klientelu…
Ano, mám velkou radost ze stálých obchodních vztahů s dodavateli převážně z našeho okolí. Piliny na výrobu jsme za ta léta odebírali napříč Libereckým krajem celkem z 29 pilařských provozů. Obaly nám vyrábí v Semilech, opraváře aut máme z Pěnčína a Turnova, ventily na lis z Lomnice.
Měli jsme vždy štěstí i na zaměstnance. Za 32 let jich prošlo výrobou briket celkem 36. Výrobu v současné době při jednosměnném provozu obstarávám já a dva zaměstnanci. Jeden z nich je věrný výrobě briket již 24 a druhý 20 let.

* Kdybyste měla za těch 32 let podnikání a vašich 25 let, kdy jste na to byla sama, vybrat jednu největší překážku, se kterou jste se musela potýkat, jaká by to byla?
Samozřejmě, že takových situací bylo nespočet. Naložený kamion zapadlý ve sněhu, požár uvnitř bubnové sušičky, nabouraný železniční most ve Svijanech naším nákladním autem… Rok a půl po Romanově úmrtí mně banka oznámila, že mně neobnoví 3,5 milionový úvěr. Tenkrát jsem musela hodně zabojovat, protože jsem za úvěr ručila nejen výrobní halou, ale také rodinným domem, ve kterém jsme bydleli. Dalšího půl roku jsem u banky výrobu briket obhajovala, zpracovávala ekonomické výhledy. Povedlo se banku přesvědčit a já se vracela z Ústí nad Labem s podepsanou smlouvou na úvěr, která nám zachránila střechu nad hlavou. Vidím to jako dnes, přijela jsem domů a synové seděli zaraženě u televize. Bylo 11. září 2001 a letadlo zrovna naráželo do druhé věže dvojčat.

* A co bude nyní dál? Je před vámi dalších 25 let výroby briket?
Popravdě, trochu to výročí pomohlo k zásadnímu rozhodnutí, že je čas skončit. Výroba briket běží v současné době na jednu směnu se třemi zaměstnanci. Z toho dva jsme téměř důchodci. Jako B.R.D. s. r .o. máme v plánu dokončit nadcházející topnou sezonu 2024/2025 a na jaře snad předáme linku nějakému pokračovateli.

* A vaše soukromé plány?
Těším se, že budu mít v autě a doma méně pilin. Těším se, že 10. den v měsíci bude úplně obyčejný den a ne den, kdy musím mít připravené peníze na mzdy. Těším se, že se budu na jaře radovat z rozkvétajících podléšek a fialek. Ti poslové jara pro mě 32 let znamenaly konec topné sezony. Žádné jiné velké plány nemám, ale možné je všechno…

* Děkujeme za rozhovor.

Rozhovor vyšel dne 18. 10. 2024 na turnovskovakci.cz.